Pamatuji se na to, když před devíti lety postavili pro Moodyho velký svatostánek pro 8 000 lidí. Pořádal v něm měsíc bohoslužby, při kterých byla budova plná, ale při posledním shromáždění už byla hodinu před bohoslužbou přeplněná. Všechny dveře byly zavřené, až na soukromý vchod vzadu, kudy měli přístup jen spolupracovníci. Kolem se tlačilo mnoho lidí ve snaze proniknout dovnitř, ale bránil jim v tom řetěz policistů. Byli tu členové státní rady, dámy oděné hedvábím a šperky a městští radní, ale přes naléhavé prosby všichni dostali stejnou odpověď - nemohou být vpuštěni. Přistoupil nějaký gentleman a policista mu řekl: „Ne pane, dovnitř nemůžete.“ On na to povídá: „Přišel jsem sem jen na půl dne - ukončil jsem obchodní jednání a přišel jsem si poslechnout pana Moodyho.“ Předložil svůj průkaz - byl to guvernér státu New England, ale policista ho nemohl vpustit. Řekl mu: „I kdybyste měl povoleno projít, není pro vás uvnitř místo - a já mám přísné rozkazy.“
Tehdy jsem spatřil, jak k němu přistupuje další muž. Byl to venkovan. Vlasy i bradku měl neupravené. Ruce měl ztvrdlé od dřiny. Byl to nevýznamný člověk. Nu, pomyslel jsem si, guvernéra odmítli, a tenhle se tam pokouší dostat. „Musím se dostat dovnitř,“ naléhal. Policista ho odstrčil. „Ale,“ nedal se, „prosím vás, jděte a řekněte mému bratru Williamovi, že dovnitř chce jeho bratr George.“ Vešel jsem tam. Právě zpívali píseň před slovem, a tak jsem to Moodymu řekl. Bleskurychle zareagoval: „Můj bratr George! Okamžitě ho pusťte dovnitř! Uvolněte cestu mému bratru Georgovi.“ A protože pro něho už nebylo místo, Moody ho vzal na kazatelnu a posadil ho na své vlastní sedadlo.
A tak v ten poslední velký den přijdou králové a velicí této země, a nebudou moci vstoupit. Ale když přistoupí jedno z nejmenších Božích dětí a řekne: „Prosím, řekněte mému Bratru, že jeden z jeho bratří je venku a chce vstoupit,“ bude ihned vpuštěn dovnitř a posazen na trůn. - George F. Pentecost